Cachtáníčko

14. srpna 2018 v 22:28 | Mary
Voda. Není ráno a já nemám po ruce svůj hrnek s kafem. Je skoro devět večer a zrovna mě napadl námět na tenhle článek. Pravděpodobně použiju sem tam nějaký to slovenský slůvko, nevím proč, ale poslední dobou se toho nemůžu zbavit. I přesto, že jsem na Slovensku dlouho nebyla. Nechápu.


Už od malinka jsem nenáviděla vodu a třeba koupání mě jako miminka byl pro mamku vážně oříšek. Nezlepšilo se to ani ve školce, kde nás učitelky nutily chodit do nedalekého bazénu a plavat. Já ani nevím, kdy, kde a proč jsem se plavat naučila, jediné, co si z toho období pamatuju bylo, že po každém plavání byla svačina na takových schodech. Já pokaždé seděla úplně nejvýš a čekala jsem, až se ke mně dostane chleba s paštikou a jablko. Tyhle svačinky totálně miluju dodnes, nikdo nikdy nepochopil, proč mi chutná taková prapodivná kombinace, ale já se po tom můžu utlouct, stejně jako po třeba mé kávě a popkornu. Smějící se No, ale zpět k tématu. Školku jsem protrpěla a najednou předemnou byla první hodina tělocviku na základce. Možná jsem i brečela, to nevím jistě, ale do vody jsem nevlezla. Celých 45 minut jsem seděla na schůdku, kterého se voda ani nedotkla a kolem pasu jsem měla takovýto pěnový udělátko, asi proto, abych se na tom suchu neutopila. Celý první stupeň mě nikdo do tý vody nenutil a já se vesele posouvala o schod níž a níž až jsem jednoho dne byla v bazeně celá. Samozřejmně v té nejmenší hloubce, která přes můj malinký vzrůst byla i tak dost hluboká. Na druhym stupni jsem mamku prosila na kolenou, aby mi na plavání psala omluvenky, většinou to klaplo, protože jsem i tak bývala dost často nemocná a pak, když jsem si zlomila ruku to bylo v pohodě nejvíc. A jak jsem byla na učitelku hnusná, když mě nutila skočit šipku. (Ne, neskočila jsem a nikdy neskočim, podle mě je to totální blbost. Do vany taky neskáču.) Na konci základní školy jsem si dokonce troufla i úplně do té největší hloubky a moje plavání se začalo hooodně zlepšovat. Do mého života udeřila střední a plavání jsem absolvovala jen v prvním ročníku. Ale vlastně o tomhle ten článek vůbec není. Stejně jako není o moři, kterého se neskutečně bojim a plavu jen tam, kam by se nemohlo nic dostat, ikdyž medůza mě přesvedčila o opaku a já panikařím v celym moři. Je to hodně nepříjemný a proto třeba nejsem schopna sama plavat, jako někoho doplavávat. Prostě neexistuje. Když jsem si letos koupila lehátko, všechno se okamžitě zlepšílo a já se tolik nebála až do okamžiku, kdy mi asi 40 metrů od břehu prasklo a já se málem utopila, jakej jsem chytla panickej záchvat, že tam něco plave.

No, tak jsem si vylila srdíčko a teď ke skutečnému problému. Ten, kdo mě zná ví, že jsem pravá fiflena z města, která na sebe tepláky prostě neoblíkne a maluje se ikdyž jde jen se smetím. (Ne, teď je pravda, že už to zvládám v pohodě!) Před několika lety moji rodiče dohodli, že pojedeme na Berounku. Prostě na raftu! Moje úplně první reakce byla, no, dobře, však to som ještě nedělala, tak to zkusíme. Bylo to v období, kdy jsem se ještě hodně malovala. Zabalila jsem si tunu malovátek, dalších kosmetických serepetiček, krásné oblečení (které bylo do chladnějšího večerního počasí jako dělané) a vyrazili jsme. První řeka, kterou jsem sjela na raftu byla Berounka. Jo jenže.... my ji jeli proti proudu, no to si neumíte představit, jaká to byla makačka a jak to bolelo na ruce. Celá parta byla velmi podrážděná a já v čele. Bylo to hrozný, ale zároveň skvělý. Dodnes na to vzpomínám, což bych asi nevzpomínala, kdyby to byl nějaký průměr. No ale co přišlo? Rafty se vracely o docela velký kus dál a hlavně na druhém břehu, než byl kemp, dokážete si mě představit? Já v krásných botkách do vody, který jsem nutně potřebovala a pak mě celou dobu ryly do nožky, měla přebrodit tu řeku, byla jsem unavená a hlavně hodně nasraná, s nikym jsem nepromluvila pak ještě dva dny. Bylo to děsný. Ta voda byla ledová, hluboká, lepkavá, smradlavá a já do ní spadla. To byl konec, v tom momentě jsem to vzdala a tu hnusnou řeku přeplavala, byla mi ještě větší zima a chřipka byla na cestě. (Jo, fakt jsem pak byla nemocná) BYLO TO HROZNÝ. Bydleli jsme v karavanech a do sprch jsme to měli přes celý kemp. V karavanu byly jen postele a to bylo tak asi vše.

No, pak následovala jedna řeka v Řecku. Myslím, že to byla Acheron, to bylo skvělý, řeka tekla hodně rychle a my sjížděli jen kousíček. Další sjetou řekou byla Sázava. To bylo mnohem lepší. Už jen proto, že spaní bylo zajištěno v takovym hezkym domě, ale zase, tam byly sprchy na žeton, což je na nic. Asi sjíždění řek pro mě zůstane tajemstvím, protože mě to nijak moc nezaujalo a spíš pokaždé naštvalo. Ať jsme sjížděli Berounku, nebo Cetinu v Chorvatsku s nemožnými Poláky.

Takže já a voda, teda kromě napuštěný vany asi nikdy kamarádky nebudeme. Je to článek asi o hovně, ale na vypisování slíbených výletů z dovolených není moc času. Ještě pořád někde lítám, kolikrát nemám ani počítač, takže asi chápete. I tak doufám, že ten článek není moc velkej shit, osobně se mi docela líbí.

Pac a pusu u dalšího článku,
Normální holka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama