Proč málo komu věřím? Zpověď

17. září 2018 v 11:46 | Mary
Už je to pár dní, co sedím nad tímhle dost neobvyklém článku. Rozhodla jsem se s touhle problematikou vyjít na světlo světa a říct, že tohle není normální a ani morální. Už je to pár dní a já mám spoustu mých myšlenek roztříděných, ale velká hromada dalších ještě lítá po mé mysli, jak se jim zachce.

Abych pravdu řekla, vůbec nevím, jak začít a jak skládat věty. Řekla bych, že tohle téma, o kterém jsem se rozhodla promluvit je mezi zdejšími obyvateli stále tabu. To si myslím, že je to nejhorší, co se může dít. Když se něco takového stane, zdejší lidé ani nepomohou a hlavně dělají, že to nikdo nevidí a neslyší.

Opravdu nemám ráda, když na mě cizí lidi buď koukají, nebo mluví a důvod? Naprosto jednoduchý. Když jsem byla zhruba ve třetí, čtvrté třídě, tak jsem zažila něco, co jsem a hodně rychle chtěla zapomenout. A už nikdy nic podobného nezažít. Jenže to se mi nesplnilo. Od té doby mě pronásledují opravdu nepříjemné situace, kdy se začnu klepat v obchodě a panikařit. Nedokážu být sama v nezamčeném bytě a před okny se skláním. To jsem popsala následky po posledním zážitku s úchylem.

Ve třetí třídě jsem šla ze školy a čekala na mou spolužačku, která si kupovala "velbloudí koule", (takový hodně kyselý žvejkačky, na kterých jsem vyrůstala) čekala jsem nedaleho nějakého pozemku, který byl za popelnicemi. Najednou z toho pozemku začal volat mužský hlas, já se na něj podívala a on začal mluvit. Už je to kolik let, ale přesně si pamatuju, co říkal. "Můžes se sem podívat, tamhle mi za plot do křoví zapadl míč. Je takovej nafuvací, barevnej, je tam támhle, prosím, mohla bys mi ho podat?" Od rodičů jsem přesně věděla, že k takovým lidem se chodit nemá. Ale zase bychom lidem měli pomáhat. Stála jsem před rzhodnutím, jít se tam podívat a hodit mu míč, který se tam měl nacházet, nebo se na to vykašlat? Vlbec jsem nevěděla, co by mě mohlo potkat, neváhala jsem a šla se tam podívat. Dala jsem si ale pozor na to, abych byla furt dostatečně daleko a nic se mi nemohlo stát. V ten moment, kdy jsem tam nahlídla jsem uviděla nahého chlapa, který si honil. I po těch letech si prostě všechno pamatuju a asi nikdy na to nezapomenu. Já jsem tam stála a snažila se koukat do křoví, kde se měl nacházet ten míč. "No musíš až ke mně, tam, kde stojíš není vidět určitě, je tamhle, pojď sem." Najednou mi všechno došlo a já jsem mu řekla, že tam žádněj míč není a odběhla jsem. Od té doby jsem tam nikdy nešla sama.


Roky plynuly a já se s tím snažila smířit. Jednoho krásného dne jsem šla domů, kolem hřiště, kde byly lavičky. Na lavičce seděl chlap, který měl oranžový svetr, připadal mi takový divný, podezřelý, krapet jsem zrychlila, ale pal se otočila a on najednou běžel za mnou a skoro mě dobíhal. Dala jsem se na útěk a naštěstí mu utekla. Byl to pro mě jeden z nejhorších zážitků v tom momentu. Od té doby se mi pravidelně zdají noční můry a neustále vidím postavy, když je tma. Když jsem se začala se vším smiřovat a vše se vracelo do pořádku, nastal další zlom, kdy jsem přestala věřit všem kolem sebe. Od toho dne jsem nikdy nejela z města domů autobusem. Seděla jsem ve městě na zastávce a četla si knížku. Vedle mě si sedl prapodivný muž, který měl kšiltovku. Začal na mě mluvit a po asi dvou minutách mi začal tykat. Jediné, na co jsem se zmohla bylo "už nikdy mi netykejte." Pak přijel autobus a já ještě chvíli seděla, on se zvedl a nastoupil do autobusu, bylo tam tolik lidí, nemohl si všimnout, že jsem nastoupila taky. Já jsem na své zastávce po 12 minutách vystoupila, opět na poslední chvíli, ale on prostě stál na té zastávce a koukal na mě. Snažila jsem nepanikařit a hned předstírala falešný telefonát. To je asi to nejlepší, co můžete udělat a ještě hezky nahlas mluvit, aby to slyšel/a. Zašla jsem do krámu a čekala a čekala. Pak se celá rozklepaná rozhodla vyrazit domů. Zhruba v polovině cesty jsem zaregistrovala tu kšiltovku. Strašný. Nic víc si z celého toho zážitku nepamatuju.

Od té doby jsem jako posedlá kontrolováním, jestli za mnou někdo nejde, obcházením podezřelých míst a asi proto se na všechny tak mračím.

Jak se říká třešničkou na dortu byl chlap, který se mě snažil dohonit před lety v oranžovém svetru. Na hodně dlouhou dobu zmizel, jakoby se po něm slehla zem. Asi před týdnem vezl táta starý auto k mechanikovi a tak nový musel nechat u garáže, kde to starý stálo. Pak mi volal, abych ho přeparkovala, neváhala jsem a vyrazila po cestě jsem potkala chlapa, který mi byl tak strašně povědomý, ale nemohla si ho zařadit. Nijak dál jsem nad tím nepřemýšlela a nasedla do auta a přeparkovala ho a pak vyrazila na nákup. Ten chlap moc daleko nedošel a já najednou šla téměř za ním. Nejprve se hrabal v nějakých popelnicích a pak šel dál, já okamžitě zpomalila. Když došel k autobusové zastávce, zastavil se u koše a jakoby tam něco hledal. Já se k němu přibližovala a začalo mi docházet co je tenhle chlap zač. Najednou zvednul hlavu a všiml si mě. Kousek popošel a já ho míjela. Začal na mě mluvit a prohlížet si mě. Já jsem mu odsekla a přidala do kroku. On se odpojil a já spěchala do krámu. Když jsem se vracela domů, viděla jsem, jak se prochází na hřišti. Celá vyklepaná jsem dorazila domů, zavřela všechna okna, úplně se zabarikádovala. Člověk ale nemůže být neustále zavřený jen doma a musela jsem vyrazit opět na nákup. Potkala jsem pár policistů, kteří tu kvůli těmhle existencím chodí a tak se trochu uklidnila. Jenže když jsem přišla do krámu, přiblížili se ke mně dva kluci, já se začala tak strašně klepat, že jsem skoro nebyla schopná zapltatit. Včera jsem ho opět potkala, seděl na lavičce s tmavě modrou mikinou a kapucí na hlavě. Nedokážu vyjít ven bez pepřáku, který jsem připravena za jakékoliv situace použít. Můj muž mě učí základní kroky sebeobrany, které by opravdu měla umět každá žena. Protože vím, že v Liberci zvláště takovéhle situace jsou běžné. Jedná se o labilní muže, kteří přepadávají ženy a snaží se je buď znásilnit nebo okrást. A je opravdu k blití, když se tohle stane za dne a Vy jdete kolem a děláte, že nic nevidíte. Tohle mě vážně sere a opravdu by mě zajímalo jak byste se cítili, kdyby se to stalo i Vám a někdo šel kolem a nepomohl Vám.


Nedokážu si představit co prožívají ženy, které byly znásilněné a dlouhodobě zneužívané. Je mi jasné, že mě tak polovina lidí nepochopí a bude si myslet, že z komára dělám velblouda, ale zkuste se vžít do mé role, nebo do role znásilněných. Protože od sledování a obtěžování už jen krůžek k znásilnění a zmlácení. Nesuďte a pomozte! Je to potřeba. To je pro dnešní článek už asi všechno.


Pac a pusu u dalšího článku,
Normální holka
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama